Fantasmagoria

 Je známo, že vrána k vráně sedá. A tak se děje, ať si to přejeme, nebo ne, neboť nám lidová moudra kladou na srdce, co máme dělat. Lidová moudra mají totiž smysl, jen když jsou dodržována, a tak jejich jediným cílem je, aby byla dodržována. Vypracovaný systém sugesce teď uplatňují nejen na vrány, ale převážně na lidi.

 Jakožto hudebník s nejrychlejším trylkem na celé škole hledal si přátele jen mezi výjimečnými lidmi. Třikrát zatrylkovat na šestnáctině, to bylo to první, co o sobě uváděl po obligátním jméně. Přátelé se objevovali. První z nich, obdivuhodně vysoký, dovedl na svých houslích zahrát levou rukou přehmat o dvou tónech, což mu dovolovaly jeho nadmíru dlouhé prsty. Druhý z nich hrál na pikolu bez špuntu a stále ještě něco na pravé ucho slyšel. A ten třetí a poslední, aniž věděl, jak to dělá, vypadal zkrátka jako virtuóz. Sice do něj měl hodně daleko, ale jeho vzhled dělal své. Dokud nevzal nástroj do ruky, mohl virtuóza docela slušně fingovat. Působil tak na každého a kolovaly zvěsti, že zkoušky vždycky udělá jen díky svému prapodivnému virtuóznímu působení.

 Ten večer seděl na koncertě se svými třemi přáteli a věnovali se své obvyklé koncernové zábavě, kibicovali. Virtuóz, neboť ho podle vzhledu pojmenovali s velkým V, začal přehlídku chyb nejen ve výkonech umělců. „Dnes mají to orchestřiště trošku posunuté. Podívejte na ty zadní pulty prvních houslí, málem padají z jeviště!“ Přikývl a nadšeně se přidal. Miloval tyhle večery, hru na gentlemany a vtipkování na adresu těch, kteří to nikdy nemohli slyšet. Pohoršené pohledy z okolí mu přímo lahodily.

 „A sólista má každou botu jinou!“ prohlásil dostatečně hlasitě, aby to vzbudilo rozruch pár řad okolo, ale ne až vepředu, ani ne vzadu. „Nekecej!“ Vítězoslavně se podíval na své přátele, kteří propalovali pohledy páně sólistovy boty. Skutečně se jedna leskla méně a její podrážka měla z boku viditelně jinou strukturu. Mírně vyrušovat, to byla slast pro mysl a smysly, ale začít se skutečně chechtat, to by narušilo jejich dokonalou vizáž vzdělaných a inteligentních mladých gentlemanů. Přesto si nemohli pomoci a zezadu mohlo obecenstvo sledovat, jak to vypadá, když mladá generace zadržuje smích. Čtvero ramen se třáslo a hlava se skryla do dlaní, aby cukající koutky nelákaly k hlasité úlevě.

 Zábava pokračovala, když se čtyři páni vysmáli do sytosti v ústraní a nyní se mohli plně věnovat uměleckému zážitku. „Teď to zkazil!“ „Koukej na cellistu! Vidíš to? Je úplně bezradnej!“ Cellista se skutečně ztratil, ale v celkové harmonii byl jeho hlas v té pasáži stejně ztracený jako on sám ve svém partu. Brzy se našel a bezradný výraz z jeho tváře zmizel. Pobavení posluchačů se stupňovalo, když viděli, že dirigent se očividně nevraživě na hráče dívá.

 Z divadla se vynořily čtyři postavy a rozplynuly se ve stínech pouličního osvětlení. Kdyby nebylo hlasitého doprovodu, který se rozléhal až nepříjemně daleko, těžko by je smrtelník postřehl. Ačkoli společenské oblečení se nedalo přehlédnout, stejně jako okázalá chůze a recesisticky staromilské vyjadřování, které se ale se vzrůstající vzdáleností od sídla kultury také vzdalovalo. Čtyři studenti, každý z nich dovedl na svůj nástroj něco výjimečného, kromě jednoho, který dovedl toto výjimečné s lidmi a to je ještě větší zásluha než dovést k dokonalosti nevědomý nástroj.

 „A slyšeli jste, že sólista Každou bota jinou má manželku? Viděl jsem ji tam! Ta z něj musí lítat až do stropu! Představuju si mámu, co by dělala, kdyby mě na koncertě, kde sóluju, viděla s každou botou jinou!“ Smích znovu zazněl ulicí. „Jak to víš? A ty ji znáš, žes ji viděl?“ „Ale ne, slyšel jsem tam nějaké lidi o tom mluvit. Kdyby ses učil pořádně poslouchat cizí rozhovory, určitě bys to věděl taky!“ „Á! Náš nový vzdělanec! Jako by nestačilo, že má ještě obě uši, on musí machrovat!“

 Chvilka ticha zarazila nejen pouliční osvětlení. Ale nedostalo se jí delšího působení. „Jo a slyšel jsem, jestli to nevíte, tak náš Každou botu jinou, prý umí, a to se podržte, pizzicato oběma rukama najednou, a dvaatřicetiny v allegru!“ Zastavil se. „Allegro? A dvaatřicetiny? Pizzicato oběma rukama?“ Virtuóz kývl. „No jasně!“ „No tak to-“ Vyrval Virtuózovi všudypřítomnou tužku z ruky, otočil se jako na obrtlíku a upaloval zpátky k divadlu.