Fantasmagoria

 Šla ze školy a plně si uvědomovala marnost a bezvýznamnost svých myšlenek. Nesmrtelnost chroustů by se s nimi ve srovnání klidně mohla jmenovat vědou a zakládat si studijní obory na prestižních univerzitách. Měla pocit, že se z kalu těch úvah snad nevymaní, neboť jejich tenata ji pohlcovala i přes veškerou její snahu. A tak v tomto chmurném rozpoložení, ubírala se k domovu s tváří skrytou za mraky.

 Ačkoli se psal již únor, zdálo se, že zima převzala vládu teprve nedávno, nebo prostě nedodržela volební sliby a tím ukázala tvář svého líbivého populismu. Slibovala sníh a mrazy, které se dostavily ovšem se značným zpožděním. Nakonec se však ukázala přeci jen býti alespoň částečně spolehlivou a příslib sněhu vyplnila. Na zemi ležela deseticentimetrová bílá vrstva, do níž se stopy vrývaly jako nesmazatelné vrásky lidské existence.

 Zatímco se brouzdala tou bílou nadílkou, téměř podvědomě vnímala, že všechny stopy jsou zvláštně organizované. Uprostřed bílého prostranství vedla jediná, mírně ušlapaná cestička a jak se zdálo, všichni zásadně šlapali po ní. Nikdo se neodvážil vystoupit z řady. Bylo zkrátka pohodlnější jít po ušlapané stezce.

 Když však zvedla oči, uviděla náhle řadu stop, které z cestičky zcela jasně vystupovaly, uhýbaly na stranu a velkým obloukem se k ní opět přibližovaly. Další výhled byl zastíněn křovím. Zkrabatila čelo, neboť jindy by si snad této odlišnost nevšimla, ale v dnešních úvahách jí tahle nota pevně uvízla v paměti a připojila se k velké symfonii v její mysli. Zastavila se.

 Je pohodlnější držet se vyšlapané cesty? Jako by ji stopy uhýbající z řady přitahovaly. Toužila šlapat v nich, nebo si udělat vlastní cestičku. Cítila se postrkována za těmi šlépějemi. V hlubokém sněhu se nedala dost dobře vyčíst velikost, ale to teď nebylo důležité, alespoň jí to tak nepřipadalo. Ten, komu se nelíbilo jít vyšlapaným směrem, nemusel být nijak zvlášť starý, aby měl dost rozumu na to včas uhnout.

 Možná se lidstvo řítí do záhuby a ona jde s ním, když se drží vyšlapané cesty. Anebo je tomu naopak. Kdo vyčnívá, je podezírán a odstrkován. Měla by ona na tohle dost odvahy? Dokázala by si jít svou vlastní cestou i proti tomu stádu? Nestrhl by ji silný proud zpět do jednoduššího, ale jednotvárně nudného a davově neosobního života? Nechtěla být jedna z tisíce stejných. Chtěla být svá, ale nevěděla, jestli to dokáže.

 Stála tam nerozhodně, jako na křižovatce, která by měla určovat další běh jejího života. Zdálo se jí nesmírně důležité, jak se rozhodně, snad to dokonce byla i otázka cti! Cosi ji však svazovalo, nedokázala přesně určit co. Doposavad nikdy nežila jako jedna jedinečná, vždycky jen jako jedna z tisíce. Nikdo se za ní na ulici neotáčel, proč taky? Byla stejná jako spousty dalších, ničím nevynikala. Teď to mohla napravit. Ale zároveň by tím možná zahodila svůj předchozí život…

 Šlépěje uhýbaly a vyzývaly k následování. Nevytvoří tím, že půjde v nich, další stádo? Druhou vyšlapanou stezku? Těžko. Byla delší a namáhavější, musela by se prošlapat. Jít mimo stádo vyžaduje sílu, odvahu a silnou povahu. Má na to?

 Pozvedla nohu a ještě jednou si představila, že ji někdo obdivuje, že jí někdo říká, že je originální a svá a že nikdo nedokáže ji napodobit přesně tak, jak se o to ona pokoušela snad už tisíckrát. Nedovedla být jako ti, kterým se chtěla připodobnit.

 Ta představa ji nadchla natolik, že vykročila v těch stopách a posléze je opustila a tvořila novou stezičku ve sněhu. Úplně novou. Chvilku se cítila jako znovuzrozená, ale potom ji chůze ve sněhu začala unavovat, cítila, že boty se jí už málem promáčely. Bylo to namáhavé, vyčerpávající a znechucující.

 Jako by zatoužila vrátit se zpět na ušlapanou stezku. Zaváhala, znovu se zastavila, tentokrát však už ne ale na pohodlné křižovatce, ale uprostřed hlubokého sněhu. Otočila se a viděla, jak daleko by musela jít zpět, aby se vrátila. Stojí jí to za to? Pohlédla před sebe. Také daleko. A bílo, jasné a neporušené bílo! Řada stop se táhla za ní a nic před ní. Jak povedené přirovnání života! Ovšem, která cesta je ta pravá…

 Tak trochu ze setrvačnosti, a že už jí začala být zima, se dala znovu na cestu, pokračovala ve své pouti po svojí cestě. Z nebe se začaly sypat vločky. Dívala se na křoví, proti kterému mířila a za nějž vedla řada šlépějí, které ji svedly na vlastní strastiplnou pouť. Čí byly? Kam vedly? Co se skrývá za keřem?

 Po chvíli namáhavé chůze a lítosti nad opuštěním prošlapané cestičky, se začala opisovaným obloukem opět vracet ke své původní trase. Únava ji zmáhala ještě více, ale rozhodla se, že vytrvá, teď už nemělo smyslu se vracet, nebo snad měnit směr. Krok za krokem vyšlapávala svůj nový život, kdy už se nebude řídit ostatními. Cítila, že přišla změna. Snad s těmi šlépějemi, snad se svými vlastními, které se za ní táhly v dlouhé řadě.

 Když dorazila až ke křoví, dychtivě se kolem něj prosmýkla, na okamžik šlápla zpět na cestu, ale zas ji opustila. Ohlédla se nejdřív na své stop, shledala, že jsou následováníhodné a hrdost ji zalila. Měla dost odvahy na to odpojit se od davu a snášet svá vlastní utrpení i únavu takového života. Jak snadné je splynout s davem v tu nekonečnou šeď!

 Pak udělal ještě pár kroků a ocitla se za křovím. Sledovala řadu šlépějí, které ji tak svedly z cesty jako bludička v močálu, až spatřila jejich vlastníka. Překvapení se jí vloudilo na tvář a v závěsu hned potom něžný úsměv. Možná že osamocené šlépěje měly zcela jiný důvod.

 Za keřem si hrála a stavěla sněhuláka docela malá holčička.