Fantasmagoria

 Proč se mi to zdá tak marné? S úsměvem procházím podél květinového záhonu a pohledem hladím ty rozvité květy. Kolem mě se míhají lidé, já si ale slíbila, že si jich nebudu všímat. Před týdnem jsem si řekla, že podruhé můj život v troskách už nebude.

 Pomalým krokem jdu dál podél zahrady. Zvednu pohled a vidím velké obchodní centrum. Je ale daleko… příliš daleko, aby na mě mohlo dosáhnout. Už týden moje nohy nepřekročily jeho práh. Úsměv se ustálil na mojí tváři a vyhnul se pohledu dvou kolemjdoucích. Oči jsem stočila zpět do květin, koupala jsem svůj pohled v jejich jasných barvách a odívala svůj zrak do křehké krásy.

 Pak jsem zaslechla jemné tóny a moje uši převážily nad očima. Poprvé od chvíle, co jsem si slíbila, že nebudu poslouchat nic z dění okolo. Přestala jsem vnímat barvy a tvary, zatímco se ke mně nesla melodie, tklivá a sladká. Tak sladká, že před týdnem bych ji zcela odsoudila jako nechutný doják, ale teď jsem byla ve svém světě bez lidí, jen s květinami a touhle melodií, která se mi do něj vkradla, ani nevím odkud.

 Vlastně jsem se rozhodla pouštět k sobě jen to, co se mi bude líbit, a tak ke mně hudba pronikla. Cítila jsem, jak se má ústa otvírají a kulím oči, za kterými se mi začaly hromadit slzy, ale ne slzy smutku. Obličej dítěte se pomalu otáčí a jeho šťastný smích se nese zpomaleně k mým uším, rozzářený pohled a v ruce balónek… Jeho maminka bere syna do náručí a tiskne ho k sobě. Dva studenti jdou naproti mně a baví se, jeden se rozesměje. Mladý pár držící se za ruce kráčí po ulici a nevšímá si ničeho.

 Barvy zas rozehrály svou hru, ale tentokrát v společné harmonii se zvukem. Neslyším auta, jen hlasy a šum větru. A všeprostupující melodii. Rozhodnutí se rozpadají v prach. Vidím nejšťastnější okamžik svého života znovu před sebou, trosky, které následovaly, ale zmizely. Cítím je v srdci, ale v pozadí. Sklápím pohled a melodie se pomalu začíná vytrácet. Natahuji ruku, chci ji chytit! Zoufalství na chvilku nechá mou tvář se zasmušit, ale pak se opět vytratí. Hudba zpomaluje a poslední akord ztrácející se ve větru odeznívá. Můj život bez lidí byl jako barvy a tvary, ale hluché. Lidé zpívali tu melodii…

 „Víš, holčičko, nikdy se nechtěj stranit lidí. Je to, jako kdybys viděla krásnou kytičku, ale nemohla bys slyšet,“ říkám a usmívám se. Únava mě přemáhá, moje staré klouby mi přestávají sloužit, jak by měly.

 „A babi, proč potřebuju slyšet, když vidím?“

 „Maličká, kdybys neslyšela, nemohly bychom si tu povídat. Slyšíš hlasy, melodie, smích… a slyšíš květiny, barvy a všechno to zní dohromady…“ Dítě se zamyslelo.

 „Já bych radši viděla.“ Úsměv se ustálil na mé tváři a já opět zaslechla tu melodii, stejnou jako tehdy, před mnoha lety, když mě štěstí zdánlivě opustilo a já se chtěla bránit izolací. Teď, spokojená babička, vím, že tak to nejde. Taky jsem chtěla jenom vidět.

 „Tak si utíkej pro svačinu. Je na stole. Já už se těžce zvedám, ty budeš rychlejší,“ odpovídám s něžným gestem. Nejraději bych usnula v náručí té melodie, obklopená všemi těmi drahými lidmi. Přestože mě bolí noha a chodím jen ztěžka, tohle jsou nekonečně klidné okamžiky, zase prozářené zpomalenými pohyby dítěte, které je dnes už asi dávno otcem rodiny. Možná má úspěšnou kariéru, krásnou ženu a kopu dětí… a možná nezbylo z jeho dětské radosti nad balónkem vůbec nic. Zase ho k sobě matka tiskne a moje neklidně mladé oči to vidí… ale i slyší. Dnes už ano.

 „Já ale nemám hlad!“ protestuje vnučka.

 „To nevadí. Po pohádce ho mít budeš a sníš si to potom, ano?“ Kývá a já sbírám z police pohádkovou knížku a zářící oči se na mě upírají. Začínám číst. A dítě poslouchá. Kouká na mě, ale poslouchá. A já vím, že nikdy neudělá stejný omyl jako já.