Fantasmagoria

                V momentě, kdy sebou při hlasité ráně do stolu trhla, si uvědomila, že znovu usnula. Před ní se kupila stále stejná hromada a na druhé straně stolu pro změnu vyčítavé pohledy. „Tak si dej kafe, ne?“ Zazívala. „Máš pravdu. Ale jdu pro něj do přízemí, to kafe, které je o patro výš, se fakt pít nedá.“ „To nedá. Čert ví, proč sem vůbec ten automat dávali.“ Pokrčila rameny a odešla pro kafe.

                Když se vrátila, zasedla za stůl a pustila se do práce. Nejdřív si musel každý svůj díl práce udělat sám a potom měli diskutovat a shodnout se. Prý je to zaručený návod na vznik objektivity. „Jak jsi na tom? Já už to mám,“ prohlásil po chvíli a zvědavě se podíval na ní, v očích mu alespoň na chvilku svitlo. „No, já ještě ne,“ přiznala se. „To je kvůli tomu, že nad tím pořád chrápeš!“ odsekl. „Máme zatím jednu třídu a zbývají nám ještě tři další a to už je,“ podíval se na hodinky „půl dvanácté!“ „Tak zatím uděláme to, co máme a já se s tím potom potrápím sama, budeš moct jít spát,“ nadhodila. „Bezva.“

Přejel pohledem kupu papírů. Něco zjevně hledal. „Neviděla jsi ten můj bodovací rozpis?“ „Nejspíš ho budeš mít někde úplně dole pod tou horou prací,“ odpověděla. Začal se hrabat v papírech, což působilo vzhledem k útlé konstituci jednotlivých listů až neuvěřitelný hluk. „Není tam!“ „Tak až ho najdeš, dej mi vědět, já mezitím doopravím zbytek těchhle prací,“ odpověděla a nemohla si odpustit jedovatý podtón. „Hele, já jsem byla vyškolený na zadavatele a to, že mě na poslední chvíli šoupli sem, abych hodnotil, skutečně není moje chyba! Prostě potřebuju bodovací rozpis, no!“ Přesunul se s hledáním o kus dál a po chvíli vítězoslavně vykřikl a následně na papír vrhl nenávistně vyčerpaný pohled, zvlášť když viděl velkými a tučnými písmeny napsáno „Práce nesmí opustit budovu školy“.

„Kterej blbec…“ „Co prosím?“ zvedla hlavu. „Ale nic. Pořád to samý.“ „Aha.“ Letmo si papír pročetl. „Tak jdeme na to?“ Odložila propisku. „No jo. Můžeme začít s tímhle, to mi přijde poměrně jednoznačný. Je to jasná jednička. Když se na to podíváš tak, jak máš, tak tam najdeš všechno, co se mělo splnit,“ podívala se na něj. „Ale já tu u něj mám poznámku, že tam má sedm pravopisných chyb,“ svraštil čelo, když se díval na svůj bodovací rozpis. „Na to se nehledí, splnil zadání, a i když to tam má blbě, tak to tam má.“ „Nebagatelizuj to, ty vždycky na slohy kašleš a dáváš jenom jedničky. Když neumí česky, tak ho za to musíme nějak ocenit.“ Zatvářila se dotčeně. „Já že dávám jenom jedničky a kašlu na slohy? Hele, ty tady učíš nějakých pět let a tohle mi řekneš? Já už jsem tady dobrých dvacet let a vím, co jsou studenti zač. A mimoto mám školení na hodnotitele a vím, co dělám mnohem líp než ty i se všemi bodovacími rozpisy!“ „Na zdravý rozum nepotřebuješ školení,“ odsekl. „Prosím? A co má tohle společného se zdravým rozumem?“ praštila do hromady papírů.

Chvíli se hádali, pak to ale ona zatrhla. „Tak dost. Oba chceme jít spát, už je téměř dvanáct. Zítra přijdou studenti a nebudou brát ohled na to, že jsme jak blbci až do kdovíkolika opravovali maturitní písemky. Prostě mu tam napíšu tu jedničku a je to, ne? Je to koneckonců můj student a akorát mu uděláme radost.“ Unaveně si sedl. „Co se budu rvát o principy. Státní maturita je státní maturita. A s tímhle objektivním opravováním aby člověka kleplo.“ Napsala jedničku.

„Tak teď tu mám jednoho zas já,“ řekl a zamával papírem. „Vidím to na dvojku. Sám bych mu sice dal sotva čtyřku, ale podle propozic…“ „Hm… no, já nevím, ale mě zase vychází jednička.“ Zatvářil se rozhořčeně. „No to nemyslíš vážně! To teda ne! Tomuhle jedničku přece dát nemůžeš!“ „No já bych mu s chutí klidně dala i kuli, vždyť je to grázl, podle toho, co o něm vždycky říkáš, ale podívej se na to očima státních maturit. Tam nemáš hledat to, co student neumí, ale to, co umí. A tenhle třeba krásně dodržel počet slov a má tam i oslovení a datum, když psal dopis,“ namítla. „Ale kdo kdy viděl, aby se u úředního dopisu někdo loučil „Pac a pusu“?? Za to mu chceš dát jedničku?“ „No… jo.“ Vyčerpaně si sedl a zakryl si rukama oči. „Pane Bože, co jsem komu provedl, že mě přeškolili na hodnotitele?“ „No, ono taky není o co stát. Vyhazovat lidi za to, že píší v době, kdy si mají ještě číst zadání, což je pětadvacet minut…“ Pokrčil rameny. „Cokoli lepší než tohle.“

Nějakou dobu se ještě zoufale dohadovali. Potom se zamyslela. „Což prostě všem napsat jedničky a jít spát?“ Znatelně ožil. „Bezva nápad!“ Pustili se do práce a po další chvíli vládlo v místnosti ticho. Pak oba odložili propisky a pustili se na cestu do tělocvičen, kde se hodlali připojit k dalším učitelům ve spacákách, kteří byli odsouzeni k tomu, aby opravovali práce, které nesměli opustit budovu školy.