Fantasmagoria

 Propiska tvrdě dopadla na stůl.

 „Já navrhuju trojku. Co vy, vážení?

 „Trojku? Děláš si srandu? Pětka jak vyšitá. Neznalost záporného indukčního efektu je základ. To, že se nadrtil nějaké podrobnosti, mě nezajímá. Za pět!“

 „Indukční efekt není všechno! Prostě mu to vypadlo a kvůli němu nepropadne!“

 „Já tvrdím, že indukční efekt je základní znalost a bez ní se nikam nedohrabe.“ Propisce začalo další kolo mučení s dalším rázným klapnutím.

 „Tak to by stačilo. Teď vy, paní kolegyně.“ Chvíle ticha.

 „No, tak… já myslím, že za tři by bylo takové ideální. Něco věděl, něco ne… zkrátka napůl… no, pánové, buďme mírumilovní, nenecháme ho přece, chudáka, vyletět?“

 „Tak s tím bych-“

 „Ticho! Ještě jste se k problému nevyjádřil vy, pane kolego!“

 Čtvrtý se zdál být duševně nepřítomen, navíc celou dobu strašlivě chrchlal a v kravatě vypadal, jako že se škrtí. CO chvíli si kapesníkem utíral čelo a nervózně si hrál s prsty.

 „Ehm…“ začal tiše a nepokračoval hlasitěji. „Indukční efekt je indukční efekt, pánové a dámo, takže, eh, řekl bych…“ Odklonil se od stolu a rozkašlal se tak, že očekávali, kdy si odplivne kus plic a bude pokračovat. „… že pětka,“ dodal mezi záchvatem a znovu se pustil do kašle. Propiska mu přizvukovala.

 „Takže máme tu bilanci… tři a pět. Přesně půl na půl. Nechcete někdo ještě změnit názor?“

 „Rozhodně ne! Za pět je odpovídající hodnocení neznalosti indukčního efektu…“

 „Ale řekl toho přece spoustu správně a znal obecné vzorce, věděl i dokonce…“

 „Ale to jsou jen žvásty okolo, přece! Paní kolegyně, vy nehledíte na to, co je podstatné-“

 „Vy mi mluvte o podstatném! Vám se nezdá, že jedinou věc nevědět do dostatečné k tomu, aby úplně propadl? Vy jste skutečně strašný pedant!“

 „A DOST!“ Propiska zoufale zakvílela po bolestivém setkání s deskou stolu. „V pravidlech stojí, že kompromis a průměr je zkrátka nepřípustný, že komise se musí dohodnout jednotně. Co mi na to řeknete?“

 „Za pět! Já to vidím jednoznačně-“

 „Ale to nás nezajímá! Nikdo není schopen ustoupit, vidíte to? Chci rozumné řešení!“

 „Pane předsedo, což to přeci jen zprůměrovat, já se skutečně domnívám...“

 „To nepřichází v úvahu, drahá kolegyně. V žádném případě nemůžeme porušovat…“

 Další záchvat kašle narušil disputaci, což opět odnesla propiska. Povážlivě to v ní zaskřípalo.

 „Pane kolego, nemůžete se taky vyjádřit? Zatím na to akorát kašlete!“ Zasmála se velmi nesměle, neboť ostatní se tvářili ledově a třetího nebylo pod stolem vidět. Konečně se zvedl a celý rudý vytáhl kapesník, aby si jím otřel čelo.

 „Víte, pánové a dámo, já jsem z toho poněkud indisponován, ale tu pětku bych přece jenom, kdybyste dovolili, dal…“

 Propiska třískla o dřevo. Předseda si konec odpovědi zjevně představoval jinak.

 „No já snad budu muset přistoupit k nejradikálnějšímu řešení! Nenuťte mě k tomu, kolegové, nenuťte mě k tomu!“

 „Snad to nebude zapotřebí…“

 „To tedy bude! Rozhodně jsem pro!“

 „Ticho!“ Smrt jako by v ten moment nahlédla do místnosti, takový klid a led tam nastolil ten výkřik, doprovázený další ránou propiskou.

 „Takže dobrá. Donutili jste mě k nejradikálnějšímu řešení. Myslel jsem, že to nebude zapotřebí, ale ukazuje se, že někteří,“ nadskočila, protože propiska bouchla do stolu opravdu nečekaně, „si o to přímo žádáte a nemíníte ustoupit! Tak tedy, kdo z vás dvou bude reprezentovat vaši názorovou skupinu? Paní kolegyně, dám vám přednost, abyste zastoupila tu naši. Věřím, že spravedlnosti bude učiněno zadost.“

 „Mohu jít?“ Roztržitě se podíval na svého kolegu a kývl. Pak mírně zakašlal, ale záchvatu se ubránil.

 „Výborně!“ Znělo to přímo krvežíznivě. „Tak, paní kolegyně, věřím, že toto řešení konečně rozsoudí náš spor. Jste připravena?“ Přikývla, nervózní, ruce se jí třásly.

 „Nezdržujme to už, ať to máme brzy za sebou. Do toho!“ Propiska potvrdila naléhavost slov.

 „Kámen, nůžky, papír!“ Kámen, nůžky, papír…

 „JO! A je to tam!“ zařval.

 „Pane kolego, uklidněte se! Třikrát se hraje! Neznáte pravidla?“

 „Ach, pardon… to nevím… neznám… já… ještě jsem jaksi...“

 Kámen, nůžky, papír…

 Zasmála se nad nečekaným vítězstvím a zatleskala rukama.

 Kámen, nůžky, papír… stejný výsledek. Kámen, nůžky, … tak se mu třásly ruce, že poslední symbol byl něco mezi nůžkami a papírem, blíže neidentifikovatelné.

 „Podvod! Vy fixlujete!“

 „Ale já, tohle jsou přeci nůžky…“ Pochopitelné tvrzení, protože ona ukazovala papír.

 „Kámen! Byl to kámen!“ zahřměl, zrudl a uhodil propiskou o stůl. Zapraštění se ozvalo poněkud důrazněji.

 „Podváděl jste a to je v pravidlech jednoznačně zakázáno! Bude to tedy za tři! Výborně, paní kolegyně, výborně, opravdu skvěle…“

 „Novou! Novou! Chci novou hru! Mám na to právo!“ Potil se a rudl, rozčilený.

 „Ne, to tedy nemáte!“ skoro zasyčel a hrábl po propisce. „Za tři!“

 Schlíple se zhroutil na židli. „To mám za svou důslednost… kam jsme to dopracovali…“ mumlal, zatímco jeho soukmenovec si otíral kapesníkem čelo. „Za pět… indukční efekt…“

  „Osud rozhodl, měl jsem pravdu! Ať je to za tři!“ Tvářil se jako vítěz po bitvě. Cvakl propiskou, ale propiska se nezapnula. Zuřivě s ní zatřásl a veškerá vítězosláva zmizela z jeho tváře. „Co je to za krám!“ zařval zuřivě a opět začal rudnout. Bouchl s nástrojem do stolu a propiska nevydržela tento poslední výkon tortury a rozletěla se po celé místnosti.

 „To snad není pravda!“

 „Je to znamení, že máme hrát znovu! Zkrátka to za tři být nemůže a já…“

 „Buďte už konečně zticha! Můžete mi udělat tu radost a být už konečně zticha, nebo pořád uslyším ten váš protivný a vlezlý hlas? CO?!“ Poněkud překvapen a vykolejen zmlkl.

 „Paní kolegyně, mohl bych si půjčit vaši propisku?“ Zahodil zbytky té své pod stůl.

 „Ale jistě, samozřejmě, tady je…“

 Záchvat kašle důstojně doplnil ten slavnostní ceremoniál, když napsal do papíru velkou trojku.