Fantasmagoria

 Slýchávali jsme, jak brzy vymizí, jak po pár letech po nich nebude ani vidu ani slechu, jak se propadnou do vlastnoručně nachystané pasti. Po devětaosmdesátém je málem zakázali, ale nakonec z toho o fous unikli. Teď jsou tu znovu. A nevypadají nijak zkroušeně.

 Komunistická strana Čech a Moravy se ani nesnaží zastírat příbuznost s mateřskou KSČ, tou, která zde nastolila bezmála čtyřicetiletou totalitu. Hlásá stejné ideje a stále září jasnou červení, snad jen úsměvy na plakátech se vystřídaly. Jak je možné, že strana kvůli které tolik lidí zcela zbytečně trpělo a zemřelo, má stále úspěch?

 Mezi skalní přívržence KSČM patří ti, kteří prožili v době její vlády šťastné, nebo snad i méně šťastné mládí. Tisíckrát se můžeme ptát, jak první lásky a studentské radosti způsobila politika, tito lidé stranu svého mládí volí i po dvaceti letech.

 Druhou skupinu tvoří nespokojenci dnešní doby. Vidí čerň na rubu demokracie a kapitalismu a neohlíží se na stíny komunismu, na které, na rozdíl od těch dnešních, nemohl nikdo veřejně poukazovat. Všímají si špatných stránek doby, ale už ne toho, že právě demokracie jim dala svobodu, aby si jich vůbec svobodně všímat mohli. „Za tohle jsme tehdy těmi klíči necinkali,“ prohlašují, když hází bahno na celý tenhle zkažený svět. Zvolili si svůj způsob protestu, aby ukázali, že žijeme ve špatné a prohnilé době. Možná mají pravdu, možná si ten kal dnešní systém zaslouží a měli bychom ho změnit. Ale rozhodně ne tak, že si znovu půjdeme ve svazáckém stoupnout do řady, mávat rudou hvězdou a provolávat slávu tatíčku Stalinovi.