Fantasmagoria

            Budoucnost bez dluhů, budoucnost oranžová, budoucnost zelená i modrá, budoucnost v dobrých rukou, budoucnost s námi, spokojená a zajištěná budoucnost, ta nejlepší budoucnost pro vás od nás. Odkud je nám to jen povědomé? A všichni se ženou po směru gigantické šipky, která ukazuje k malé dřevěné budce s oním magickým nápisem na vybledlé ceduli: „Budoucnost“.

            Politici potřebovali nějaký argument, kterým by oslovili masy a přitáhli je na svou stranu. Chytře si zvolili tu červivou budku, k níž je ucho lidské populace nejcitlivěji nasměrováno a na níž tak skvěle slyší. Uvědoměle pokyvujíce hlavami všichni mluví o státním dluhu a s vědoucí grimasou po sobě metají odbornými výrazy o financích. Ohánějí se vyprázdněným gestem budoucnosti, omlacují si tu deštěm omšelou ceduli o hlavu a nakonec zase jdou svou cestou a vypustí kouzelnou budku z hlavy na pár dalších let.

            Jedno krásné přísloví říká: „Proč doufat v lepší zítřky, když vždycky, když se probudím, je zas a jenom dnes?“ Není pravdivějšího slova. Copak nějaká budoucnost existuje? Můžeme nahmatat dřevo té budky? Jedině když si ji postavíme doma na zahradě. Stejně jako neexistuje minulost, neexistuje ani budoucnost. Existuje jen přítomný okamžik, který se hned po prožití mění na pouhý dojem mysli. Sami velmi dobře víme, jak prchavý je ten dojem a jak rychle ho hlava zase pustí prostě proto, že ho chemie v našem mozku zařadí do škatulky „Nepodstatné“.

Čas jako lidské měřítko pro otáčky planety Země není v podstatě ničím odlišný od složeného metru v šuplíku nebo váhy v kuchyni. Možná u něj začala strašlivá schopnost pojmenovávání neexistujícího, nebo se snad zrodila někde jinde, na tom už stěží záleží. Ale kdo si dnes uvědomí, že budoucnost je jen slovo, slovo pro něco, co si jen představujeme, co vůbec nemusí nastat a co se smrtí člověka přirozeně zaniká? Budoucnost je myšlenka, nic víc než poslední naučené slovíčko z francouzštiny, jen ji máme neustále na očích. Politici se ohánějí něčím, o čem nevědí nic, vytvořili si monopol na neskutečné.

Budoucnost je jako malba – sem čmárnu fialovou a támhle to vybarvím šedě. Třeba se v hlavě malíře náhle změní idea a ani fialová ani černá se nebudou konat, aby uvolnily cestu žluté s hnědou. Dojde barva, nebo se zlomí štětec, někdo poškodí nedodělaný obraz. Nikdo neví, kdy malíře přestane dílo bavit, kdy vztekle praští s vodovkami i temperami, nebo v záchvatu maniodeprese přebarví celé plátno načerno. Copak můžeme cokoli ovlivnit?

Jsme udržováni v přesvědčení, že můžeme vše změnit. Nemyslíme na smrt, protože je daleko. Budoucnost se otevírá před námi, celý život máme před sebou. To, že mě zítra přejede autobus, nikoho nenapadne. Svědkové Jehovovi i další už párkrát spočetli konec světa a vždycky, když jim nevyšel, ho zkrátka přepočítali a těší se znovu. Téma apokalypsy se stalo tak zprofanovaným, že ho nikdo nebere vážně. Cítíme se bezpečni před čímkoli a otázkou zůstává, jestli právě to je ta správná cesta.

Budoucnost se v mnoha věcech shoduje s objektivitou. Opět – nic jako objektivita neexistuje, jedná se pouze o slovo, které si člověk vytvořil, když viděl, že mu schází antonymum do slovníku. Subjektivita, to jsem já. A když se hodně naředím spoustou subjektivit kolem, když svou individualitu co nejvíce zprůměruji s ostatními, tak vznikne objektivita. Tak vypije každý český občan 156 litrů piva, nehledě na to, že se jedná o novorozeně nebo abstinenta. Takzvaná objektivita se stala pouhým předmětem soutěžení, škatulkování a proher a to samé hrozí i budoucnosti, společně se spoustou dalších vykonstruovaných pojmů.

O co by se vlastně člověk měl zajímat, mluví-li o zájmu o budoucnost? Možná o to, jestli stihne napsat slohovou práci z češtiny. Nebo taky o svůj důchod. Vyjadřuje zájem o budoucnost spíše polknutí prášku na spaní, nebo uzavření havarijního pojištění? Copak se můžeme ptát na jedno a to samé dvěma tak odlišnými způsoby? Lze se zajímat zároveň o to, co bude za hodinu, nebo o příští desetiletí, neřku-li milénium? Podle spisovatelů science fiction vidí mimozemšťané a lidé z budoucnosti všechno to, na co my teprve čekáme, jako dávnou omšelou minulost. Copak něco může existovat a zároveň neexistovat? Čím dál víc se přikláním k myšlence, že budoucí čas je jen prostředkem ke zhoršení známce z jazyka.

V čem hodlám strávit zbytek života, toť otázka, ale vím, že v budoucnosti rozhodně ne. Celý svůj život budu muset pěkně chvilku po chvilce rozkousat kusadly přítomnosti, aby minulost mohla být strávena a zapomenuta a to, co ještě nepřišlo, očekáváno. Nepomůže mi netrpělivost, trávicí ústrojí není stavěno na náhlé přijetí velkého množství potravin. Když už náš hlad po životě pomine, nikdo neví, co se děje. Aby unikli nejistotě, zbytky, které jsme na této planetě zanechali, se utěšují kolektivním „musíme tam všichni“ nebo „nevíme dne ani hodiny“ a dál se plahočí za jasnou budoucností a stále nenachází, co by chtěli.

Lidským cílem často bývá další abstraktní pojem – štěstí, které se zpravidla skrývá právě kdesi daleko v budoucnosti.  Ale nelze ho vidět ani jako mušku, ani jako lepší zítřek, je to pocit pramenící z přítomnosti. Děti, které nevidí budoucnost a neznají objektivitu, jsou šťastné. Zahltili jsme se pojmy, kterým nerozumíme, které neznáme a na které si nikdy nebudeme moci sáhnout. Zahltili jsme se zájmem o budoucnost, kterou neovlivníme ani rovnou daní ani úsporným státním rozpočtem. Jsme přesyceni lítostí nad minulostí a nekonečnými a nekonečně marnými plány. A přitom, co by stačilo ke štěstí? Možná kdybychom všichni začali pořádně kousat a pomalu vychutnávat každé sousto, ustaly by bitky cedulemi s téměř nečitelným nápisem a nával u budky by se stal minulostí, vzpomínkou, legendou a nakonec možná i anekdotou. Tomu, oč jsme se my rvali, by se naši vnuci smáli.

Smích je tak osvobozující. Zasmějme se budoucnosti, vysmějme se objektivitě vystavěné na podobném principu ředění jako homeopatie, jen ne léčivé, a uleví se nám. Zítřek nepřijde, vždycky zůstane jenom dnešek, a i když se datum neustále mění, naše zuby neukousnou to, co je jim vzdáleno několik kilometrů. Vzdálený pokrm můžeme snad letmo ucítit, ale sníst se dá jen to, co zuby od života bezprostředně odtrhnou. Stresovat se dlouho předem testem z matematiky se ukáže zcela zbytečným, když zjistíme, že učitelka onemocněla. Zkoušení z chemie se zvrátí v dějepisnou exkurzi a smažený sýr se cestou do jídelny zkazil, takže dnes jsme o hladu. Některé náhlé změny chuti nás možná přimějí trošku se zamyslet nad tím, jestli nám dnes cestou domů třeba nespadne na hlavu cihla, ale v zásadě počítáme s testem z matematiky, zkoušením z chemie i s obědem jako s jistotou. A slovo jistota zneužívají politici stejně jako budoucnost. My chceme jistotu, prahneme po ní v nestálosti stále odcházejících soust a oni nám ji nabízejí. Není to lákavé? Zajistíme spokojené stáří, vyšší důchody a bezplatné zdravotnictví. Kdo mi ale může cokoli zaručit, když sám neví, jestli nepřijde večer do vyhořelého nebo vytopeného domu?

            Budoucnost je zkrátka něco, čím se zabavujeme, když nemáme co dělat. Přijede princ na bílém koni a budeme mít spoustu dětí. Pohádky nabízejí jistotu, budoucnost, a kdyby běžně existovaly pohádky pro dospělé, rozhodně by nabízely i objektivitu a rovnost. Zajímám se o přítomnost a jedině v ní hodlám strávit zbytek života. Přítomnost má smysl, je tady a přináší štěstí. A když se nad tím zamyslím, tak možná i ta starost o přítomnost se zdá trochu přehnaná. Jedna slohová práce z češtiny, co to je?