Fantasmagoria

    Čtrnáctiletá Salya deCaryon a její o rok starší nejlepší kamarád Ledo Ryanonn chodí oba do stejné kouzelnické školy v období, kdy by každý nejraději zalezl do nějakého bezpečného místa a tam se zašil. A to ze zcela jednoduchého důvodu.
    Bezpečnost a stabilita triterminu byla narušena. Triterminus, trojúhelník tří světů, symbolizující nepřekročitelné hranice mezi třemi světy - kouzelnickým, normálním a Snovým - byl oslaben, tudíž lze téměř volně přecházet do Snového světa a zpět. Tato země, která je kaleidoskopickým zobrazením skutečnosti a kopíruje ji v jakémsi groteskním, ale přitom zcela odlišným způsobem, je plná stvůr, které sem byly uvrženy dávno předtím, než Ledův otec, Bojovník proti těmto vlivům, zemřel v poslední bitvě o upevnění Hranic mezi světy.
    Ledo sám, který ze Snového světa pochází, si ale uvědomuje blízkost prolomení hranic. Už jen nepřirozeně silná bouře panující všude okolo více než čtyři dny to dokazuje. Sám může cestovat mezi světy ve své paralelní podobě fénixe, kterou mu dává jeho Snová přirozenost. Proto jednoho dne, když se ve škole objeví fáma, že kdesi v zapovězené části knihovny je ukryt meč jeho otce, meč Bojovníků a Strážců Acheronu, posledních obránců Hranic, vydá se ho hledat.
    Najde ho a společně se Salyou se vydává do Nadčasu, jak se také říká Snovému světu, aby zachránil Hranice. Je to možné pouze obnovením Pospolitosti černé a bílé, jak praví dávná věštba. Proto musí nejdřív objevit předmět, kterým by Hranice spojil. Tím se nakonec stane kříšťálová koule, která svou mocí přitahuje veškeré nadčasové stvůry a snové příšery. Po těžkém zranění, které Ledo utrpí, se jejich postup do neznáma ještě víc zpomalí.
    Používat kouzla je v Nadčase téměř nemožné, mohou mít neočekávané následky a účinky. Proto Salya bere osud Snů i svého světa do svých rukou, když v poslední etapě posílá Leda napřed a sama se vydává do boje proti stvůrám, které je pronásledují...

    Otočila se a vší silou máchla mečem. Plavé vlasy slepené bahnem a krví ji na okamžik oslepily, než se opět rozkoukala, aby mohla včas uhnout před přesně mířenou ranou. Obluda zachrčela a zavyla.
    Ještě chvilku, ještě chvilku je musím zdržet... pomyslela si úpěnlivě. Srazila útočící zbraň stranou, nebo se o to alespoň pokusila. Pak se odkutálela trošku dál a získala pár vteřin na získání rovnováhy. Vytáhla z toulce šíp a vyslala ho po nepříteli. Cítila jich tu ale víc.
    Neviditelnost nebyla v Nadčasu nijak zvláštní a proto, když vyletěl odkudsi modře opeřený šíp a zabodl se jí do levého ramene, skoro ji to ani nepřekvapilo.
Bolestí vykřikla a šíp si vytrhla z ramene. Slyšela, jak se Ledo škrábe po stráni nahoru. Ještě chvilku! Teď už to jinak nešlo. Napřáhla ruku a z ní jí vyšlehl jasný plamen ohně. Popálil ji, začal jí hořet plášť, ale povedlo se jí ho uhasit. Ještě že kouzlila vždy levou rukou.
    Popadla znovu meč pokusila se zranit příšeru proti ní. Teď už ale nebyla jedna, ale tři. Jakoby dvě nestačily. Když se objevila ještě jedna, neměla na vybranou. Otočila se a rychlými kličkami, které její vyčerpané nohy zvládly, začala utíkat pryč. Kryla si záda za zbytky zbroje, které přežily všechno, čím prošla.
    Začala se škrábat do stráně, rameno ji bolelo, téměř omdlévala, krvácela. Krev jí bušila ve spáncích. Postupovala jak nejrychleji dokázala, slyšela nepřátele těsně za sebou, vedle ní se zabodl do stromu šíp.
    "Bež, Ledo! Utíkej!" zakřičela ze všech sil. Pak se jí smekla noha a ona se zřítila o pár metrů zpět. Otočila se rychle čelem k nepřátelům a snažila se vstát, noha ji však začala bolet ještě víc, než předtím.
    Máchla mečem a modlila se, aby zemřela až po tom, co Ledo obnoví Hranice.
Běžel. Rychleji už to nešlo. Všechno ho bolelo, na pravou nohu téměř nemohl došlápnout, v levé ruce držel malou kříšťálovou kouli, které ve tředu vířila temnota, v pravé držel stříbrně planoucí meč. Ještě chvilku!
    Ztrazil příliš mnoho krve a když se přehoupl přes vrchol stráně, zřítil se na zem. Ucítil pod sebou tvrdou a chladnou dlažbu. Ne, ještě ne!
    Začal se plazit vpřed. Pravá ruka ho nesnesitelně bolela, ale musel dál. SKoro neviděl na cestu. Ještě kousek. Ještě chvilku. Rychle! Slyšel Salyu a to mu ještě přidalo. Doplazil se už skoro do středu, když tu na něj seshora sletěl šíp. Zabodl se mu do levé ruky a málem pustil kouli na zem.
    Výkřik bolesti musel být slyšet na míle daleko. Skoro neovládal ruku. Pak uslyšel, jak se Salya rozběhla za ním. Kéž by mohl ještě kousek... Slyšel její kroky. Těsně vedle něj se zabodl do mezery mezi dlaždicemi další šíp. Uprostřed vydlážděného kruhu, do kterého se vplazil, byl jakýsi stolec. Porostlý trávou a jakousi parodií na břečťan. Tam! Ještě kus!
    Salya už se octla v kruhu. Skoro nemohl zvednout ruku. Slyšel, jak za ním cosi uhání, jak to na něj skočí za pár vteřin... Divoký výkřik a rána mečem mu prozradily, že Salya ještě žije a brání ho.
    Z posledních sil pozvedl ruku, naklonil se přes stolec a pustil křišťálovou kouli dovnitř.
    Salya viděla, jak pokládá kouli dovnitř a podvědomě se k němu rozběhla. Temnota ze středu Klíče vymizela a nahradilo ji světlo. To se rozprsklo ve vířivých jiskrách okolo. Salya poklekla vedle Leda. Obludy ustoupily a přestože teď na ně už nemohly, stále kolem nich dopadaly šípy. Už ale nebyly tak nebezpečné.
    "Ledo..." zašeptala se slzami v očích. Umíral. "Ledo, to ne!"
    Cítila, že ji od něho cosi vzdaluje. Pak jí na mysli vytanul okamžik, kdy jí četl z knihy o Nadčase. "Každý bude navrácen do své domoviny..." A ona byla doma v kouzelnickém světě, zatímco Ledo pocházel odtud. Tady svítilo slunce, ale v jejím světě už čtyři dny zuřila bouře...
    Pootevřel oči. Ani už neměl sílu, aby promluvil. Jen zašeptal chraplavým hlasem její jméno a asi se chtěl usmát. Už to ale nedokázal.
    Její slzy dopadaly na jeho plášť. "Zvládnul jsi to." Pak ale vystřelil ze stolce nahoru sloupec světla. Salyu to oslepilo, ale neuhnula. Sevřela jeho zakrvácenou ruku ve své dlani. "Ledo..." na víc se nezmohla.
    Pak ale ucítila, jak ji cosi táhne pryč. "Neeee!" vykřikla a natáhla ruku...
    Než si cokoli stihla uvědomit, křičela do temnoty sem tam prozářené blesky a hustě dopadající kapky jí smývaly slzy, krev a bláto z tváře.
    "Neee! Ledo, ty nesmíš umřít!" řekla tichým hlasem. Věděla, že je pozdě.
    Hranice se uzavřela. Už nikdy nevstoupí do Nadčasu ani nikdo odtamtud nevstoupí do jejího světa. Byl konec a poslední odpovědí znějící ze Snů byl jen tichý a nadpozemsky krásný zpěv fénixe.