Fantasmagoria

 Běžím. Co víc k tomu říct? Jen těžko by se dalo k této situaci podotknout něco zajímavého, umělecky cenného, nebo nápaditého. Nohy se mi míhají a dopadají na zem… to je opravdu velmi ohrané. Prostě běžím.

 Jsem nezajímavá šedá myš, aneb mám vlasy vyžehlené a nabarvené na platinovou blond, můj obličej ani zdánlivě neprosvítá pod vrstvou šminků a dalo by se padesát na padesát tipovat, zda jsem si řasy tak zmalovala, nebo jsou falešné. Moje nehty podle nejnovější módy září neonovou růžovou, mám mikinu stejné barvy, až na ten odstín dospělého prasete, které strávilo tři hodiny pod sprchou, džíny a skejťácké boty. V davu byste si mě rozhodně nevšimli, protože takhle vypadají miliony dalších holek kolem mě.

 Čekali jste změnu, zatímco běžím? Cha! Pořád běžím. Výsměšně se nesměju, to teď není v módě, ale minulou sezónu to letělo. Už mi to ale lezlo na nervy a úplně mě to dostalo do depky, no ty vole, normálně jako fakt… Fakt jako tohle už mě nebaví. Mohla bych se zastavit, ale to se mi taky nechce.

 Bum. Jen rána se ozvala a já narazila do kohosi. Kdosi? Můj idol! Ach, proboha, jen aby se mi nerozmazal make up! Oslnivě se usměju a dělám neschopnou se zvednout. Dívá se na mě. Ten je taaak úžasnej! Hraju si s vlasy, prý to na kluky zabírá. Doufám, že zůstanou tak svůdně rovné a ani vlnka se na nich neobjeví…

 Podal mi ruku! Zvedla jsem se, co nejblíž u něj. Cudně jsem sklopila oči. Ustoupil o krok dozadu. Ach ne, že by to nezabralo? Vrhám se k němu! Polib mě! Asi jsem to křikla nahlas, jo, to je možný. Naposledy jsem se ožrala předevčírem a navíc jsem stihla za dnešek vyžvýkat celé balení žvýkaček. Nevím, jak je možné to, co se stalo. Zvedl obočí, otočil se a normálně jako odešel! Jako by nic! Třeba se stydí, napadlo mě. Jo, určitě se stydí. Já ho ale příště dostanu.

 Pro jistotu jsem začala ještě strašně brečet. Emo teďka letí a ti prý prožívají všechno emocionálně. Tak já teda taky. Po chvíli řevu, když se ztratil, jsem se otočila a šla pryč. Nacvičovala jsem si svůdnou chůzi a houpání v bocích, to aby příště neměl šanci uniknout. Navíc, všichni se na mě budou dívat jako na dokonalou princeznu… Příště budeš můj, kocourku. Všichni mi tě budou závidět… A jestli ne… tak počkej, ty hajzle!

 Pak ale jako by do mě udeřil blesk a strašný šok se dostavil.

 „Bože, NE! Já si nechala doma zrcátko!“