Fantasmagoria

 Zatímco ve školách nás učí o dvou teoriích, zastánci Darwina se rvou za opice a druzí provokativně třepou pytlem součástek, ptám se – nedají se dvě teorie o vzniku života na zemi ne striktně oddělit, ani pacifikovat, ale sloučit?

 Pokud si pod slovem Bůh představíme dědečka na obláčku, nebo nějakou jinou bytost, je jisté, že takový krok udělat nemůžeme. Museli bychom nejdříve zpřetrhat pouta, která Boha v naší mysli staví do pozice konkrétní a vykročit úplně jiným směrem. Pokud by totiž Bůh byl bytost, v jednom dni by stvořil Zemi, v druhém nebe a ve třetím vodu, těžko budeme připouštět, že jsme se vlastně po miliony let vyvíjeli z jednobuněčných prvoků. Pokud ale začneme nazírat na tato fakta poněkud odlišně, můžeme dojít k fantastickým představám.

 Zastánci Darwinovy teorie tvrdí, že ti, co uznávají Bibli a její výklad, jsou pohádkáři. Jejich oponenti naopak třesou s pytlem s hromadou šroubů a součástek, neboť je řečeno, že pravděpodobnost postupného vývoje se shoduje s pravděpodobností, že po zatřesení vyjede hotový automobil. Bible popisuje proces vytvoření světa jako šestidenní záležitost, druhá strana tvrdí miliony let. Je jisté, že Bibli brát striktně doslova nemůžeme a automobil nám z pytle asi také nevyjede.

 Pokud vnímáme Boha jako jakési neurčité pozitivum, nebo abstraktno, které je všude okolo nás, není tak těžké dojít k zajímavým závěrům. Položím jednu, snad heretickou otázku, která předpokládá, že časový údaj o stvoření světa je údaj obrazný. Proč by nemohl být Bůh vnímán jako energie, absolutní pozitivum a strůjce oné scházející pravděpodobnosti, kterou by pak za ony miliony let stvořil celý svět?

 Zdá se, že Darwin náhle pozbývá své prvoobjevitelské důležitosti, neboť objevil to, o čem Bible psala už mnohem dříve. Přesto mu ale příčku prvního objevitele připsat můžeme, protože je vlastně strůjcem prvního překladu do řeči vědy a faktického jazyka.

 Naděje, láska, dobrota a milosrdenství, tak se Bůh často popisuje. A já se ptám, proč by tato naděje a láska nemohla nechat vzniknout životu jako takovému, proč by na prvopočátku nemohla udělit onen první impulz, impulz, který dam buňkám plavat v moři? Jako přesvědčivý argument mohu použít otázku, která ač jednoduchá, její odpověď není nasnadě. Všichni jsme naprogramováni, nějak nastaveni. Jíme, spíme, dýcháme, zkrátka chováme se tak, abychom zůstali naživu a – připusťme si to – všichni stejně, nebo alespoň velmi podobně. Ale nastává dilema, když se nad tímto faktem zamyslíme, které nám Darwin neobjasnil. Kde se ono naprogramování vzalo?