Fantasmagoria

    Víte, lidé jsou zvláštní. Těžko říct, čemu se na nich nejvíc divím. Neustále spěchají, pořád někam chodí, hledají… Já nevím, co je na nich tak neuvěřitelného, prostě mě fascinují. I když jsem jen obyčejná květina, která se neumí pohybovat a všichni mě zavrhují jako méněcennou, tak vám tady teď sděluji, jak mě šokujete a že vás vlastně obdivuji…
    Já se spokojuji s několika okvětními lístky, které si každé ráno urovnám, ale lidé se češou a tráví tím spoustu času. A prý i něčeho, čemu říkají peníze. Nevím, co to je, ale asi něco hrozně důležitého, lidé o tom pořád mluví. Takže předpokládám, že to nutně potřebují k životu. Hm, já to k životu nepotřebuji, jsem jen obyčejná květina, jakých je stejných všude spousta.
    Lidé jsou taky stejní, ačkoli se mění sezónně. Jednou jsou všichni blonďatí a s brýlemi, pak zase ne… je to zvláštní! Páni, být tak jedním z nich a moct jít, kam chci… jsou tak velcí, určitě umí i létat a dělat spoustu jiných věcí! Já tady rostu a jsem pořád maličká a pořád tady, na jednom místě… co na tom, že si povídám s včelami a motýli, to přece určitě oni umí taky!
    A taky jezdí v takových divných krabicích, jsou tak rychlí! Ach… Kdybych byla jedním z nich, rozběhla bych se do luk a běžela bych stále dál, do nekonečných krajin, kde bych mohla utíkat za motýly a ptáky, pozorovat zvířata a zaplétat si vlasy. Povídala bych si s ostatními o životě, jak je krásný a neměla bych žádné starosti. Zpívala bych písně a tančila bych, cítila vítr a kapky deště společně se slunečními paprsky v tvářích…
    Ale já jsem jen květina, která nedokáže věci jako oni. Neumím odhazovat věci do trávy jako oni, mluvit do krabiček, převlékat se a měnit barvu, pohybovat se, nedokážu zpívat, nikdy nebudu moct být jako oni. Ach, jsou tak zvláštní! Vám se to tak nezdá?