Fantasmagoria

    Věděl, že už ji nikdy neuvidí. Avšak nemohl se zbavit dojmu, že ji musí najít.Chtěl ji najít. A hledal ji. Hledal ji každý den, myslel na ni každou minutu a vzpomínal na ni každou vteřinu. Proč ji stále nemohl najít, nevěděl. Proč? Vzpomínal na ni, na její úsměv.
    Byla krásná, krásnější, než mohl doufat. Ty hluboké jasné oči, ten krásný úsměv, ty elegantní pohyby, ty dlouhé vlasy... Mohl jen doufat, že až se zase vrátí na to místo, bude tam. Šel po ulici a nevnímal auta, která kolem něj svištěla až nebezpečně blízko. Myslel na ni. Možná byla jen sen? Jen přelud, ve který věřil? Ne, to ne. A i kdyby byla, on si to nikdy nepřipustí. Byl to tak trochu paradox. Ale jemu to nevadilo. Ona existuje. Věděl to. Nemohl si ji přece vysnít!
    Nikdy neslyšel její hlas. Neznal ji, nevěděl o ní nic. Vůbec nic. Ale to mu stačilo. Stačilo mu to, že ji jednou viděl. Stačilo mu to na to, aby na ni vzpomínal téměř neustále. Kdyby znal její jméno, neustále by si ho připomínal, vyslovoval by ho pro útěchu, ale takhle se jen mohl hádat, jak se jmenuje. Říkal jí Neznámá. Pravda, nebylo to moc originální, ale to mu nevadilo.
    Došel až k cíli, kam měl namířeno, ale skoro si toho nevšiml a málem by šel dál. Ano, spousta lidí se ho ptala, co se to s ním děje. Sourozenci, rodiče, kamarádi... ale on jim to neřekl. Říkal, že to nic není. A to nebyla pravda. Neměl bys lhát, napomenul se přísně, ale v další vteřině už byl myšlenkami někde jinde. Myslel si, že to bude výnosné, když tam půjde. A to bylo. Do smrti na to nezapomene.
    Povzdechl si, nejraději by se někam zahrabal a už nikdy nevylezl. Zapomenout... možná že by mu to ulehčilo? Ne, na co to myslíš? pokáral se spěšně. Nikdy na ni nechtěl zapomenout. Nikdy. Chtěl, aby vzpomínka na ni v něm zůstala už navždy. Kéž by ji tak mohl vidět. Ještě jednou...

    Jel tam. Znovu. Po delší době, kdy na ni vzpomínal ji teď zase uvidí. Pokud tam bude, ozval se hlásek v jeho mysli. Ne, musí tam být, potlačil tu myšlenku. Prostě musí. Nepřipouštěl si to, že by tam vůbec nemusela být. Mohla to být náhoda, že tam minule byla také. Viděl ji jen jednou. Třeba si ji jen vysnil. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil všech pochybností, ale v hloubi duše si všechny tyto skutečnosti dobře uvědomoval. Proč mu tyhle hlásky v jeho mysli nedají chvilku pokoj? Skoro se naštval sám na sebe. To by ale přece byla blbost. Sám v sobě se nevyznal.
    Šel dál a snažil se nemyslet na to, že tam nebude. Ztrácel naději a přitom k tomu neměl nejmenší důvod. Došel až k svému cíli. Teď se možná dozví, jestli tam bude. Vešel do místnosti a sedl si. Kolem něj se rojili lidé, ale on si jich nevšímal. Konečně nastala ta chvíle, kdy by, pokud tam bude, měla přijít. Ale on v tenhle okamžik nedokázal vstát a jít tam, kde by mohla být. Nedokázal to. Jakási zvláštní pochybnost mu v tom bránila. Když už odcházeli na místo všichni ostatní, zvedl se také.Musíš tam jít. Udělal jsi to kvůli ní. Musíš tam jít, chtěl jsi to, tak jdi! přikázal si.
    Zvedl se. Všichni ostatní už tam byli. Opatrně prošel dveřmi a chodbou se vydal dál. Slyšel hlasy. Nevnímal však téměř nic. Jestli tam nebude... Musí! Musí! Musí! Opatrně se nadechl, aby se alespoň trošku uklidnil, ale nepomohlo to. Tak to je zlý, pomyslel si, vždycky to pomáhalo. Nervózně sevřel prsty a znovu je rozevřel. Pak vstoupil do místnosti.
    Jako první se rozhlédl po místnosti. Není tu, pomyslel si v první chvíli zoufale. Nedokázal se rozhlédnout a najít ji. Došel až ke svému místu a sedl si na židli. Sklonil hlavu a teprve po chvíli sesbíral dost odvahy k tomu, aby se rozhlédl po místnosti...
    Jeho pohled zůstal na malé hubené postavě. Postavě s dlouhými vlasy, jasnýma a hlubokýma očima a tím nejkrásnějším úsměvem pod sluncem. Jeho srdce se rozjásalo. Nikdy na ni nezapomene. Ať bude kdekoli. Tohle si slíbil. Ale náhle chtěl víc. Chtěl s ní mluvit. Když zachytil její pohled, udivilo ho, že neuhnul. Naopak, ona se začala dívat jinam. Musel se přemoct a odvrátit pohled pryč. Ale ten úsměv...
    Nikdy na ni nezapomene. Nikdy a za nic na světě. A nikdy se nikdy nedozví, co způsobuje jeho zmatené a nepřítomné chování. Ne, to nedovolí. Nikdo z jeho přátel ji v životě neviděl, on ano. Pohlédl na ni. Ty nádherné oči ho fascinovaly. Proč se však na něj nedívaly s tím úsměvem jako na jiné? Nevěděl. Možná, že si to namlouval...? Už zase začínáš? Štval sám sebe.

    O několik měsíců později pak bylo možno vidět dvě postavy jdoucí vedle sebe. Jedna z nich drobná a štíhlá s dlouhými vlasy, krásnýma očima a úsměvem, druhá fascinovaná a šťastná. Nikdy na ni nezapomene. Nikdy.