"Jak zcela jinak skutečným se jeví kladivo
ve srovnání s myšlenkou!"
(Gottlob Frege)
Milí a nejdražší,
po dlouhých deseti letech, kdy jsem se svěřovala této stránce se všemi svými pocity (na míru jejich zašifrovanosti nehledě) jsem nucena sdělit jedno: Fantasmagoria dospěla ke svému konci.
Není to mé rozhodnutí - já bych stále přispívala do těchto archivů a plnila je vzpomínkami. Ale systém Estranek usoudil, že tři sta příspěvků je na jednu stránku až až a že víc nepustí.
Vím, že sem už nikdo nechodí, ale pro mě osobně měla tahle stránka kouzlo dávno minulých časů a jakéhosi osobního příběhu. Po deseti letech je ale konec a já nechci mazat staré stopy, protože čas je maže dostatečně.
Děkuji proto za přízeň všem dávným čtenářům a komentátorům. Jste pro mě součást života, který ale jde neúprosně dál.
Vím, že sázím jedno klišé za druhým. Ale nějak si nemůžu pomoct.
Tohle je konec. Ať vám cestu prozařují hvězdy.
Viki
Tisící faseta
22. 3. 2018
Mluvíme tak nějak všichni. samozřejmě a pořád. Ale uvědomujeme si to někdy vůbec?
My jsme to zavinili
22. 1. 2018
To, co se teď odehrává ve veřejném prostoru, snad ani nelze okomentovat jinak.
Vzpomínky jemné jako hedvábí
24. 1. 2017
Začínám nebezpečně skácelovatět! (A ne že by mi to vadilo.)
Okna duše otevřená dokořán
28. 10. 2016
Po dlouhé pauze se opět hlásím s jednou básničkou. Jestli sem tedy ještě někdo chodí...