1. 3. 2009
Co dokáže taková taneční soutěž a jedno úchvatné passo doble? Je to k nevíře...
2. 3. 2009
Mívám ten pocit... že zůstává truchlivě ležet pohoený na zemi za mnou...
10. 3. 2009
Ano, již jsme se s tím všichni zaručeně setkali. Denně kolem nás projdou desítky takových skutečných i nereálných tváří...
10. 3. 2009
Co k tomu dodat víc, než že to tak prostě je...?
15. 3. 2009
Včera se u nás doma rozpoutala hodinová fiolozoficko-teologická debata. Nechala jsem se inspirovat.
16. 3. 2009
Setkávám se s tím, tak jsem o tom napsala báseň. Záhadná a přitom tak prokouknutelná...
17. 3. 2009
Chápejte jak chcete a jak dovedete. Zbytek je na vás.
22. 3. 2009
Upozornění: Kdož jsi příliš citliv, raděj nečti tuto báseň, neb skrývá v sobě příliš mnoho. Skonči před poslední slokou, která je příliš drtivá pro ty, kdo nedokážou snášet nejen každodenní starosti.
23. 3. 2009
Ještě žádná báseň nebyla naprosto bezváhradně o mě a naprosto přesně nepopisovala moje pocity. Tady je. Dílo, které šlo od srdce tak, jako by šla slina z úst.
Depresi jsem nepoznala do svých šestnácti let, teď ke mně přišla a řekla mi: "Čekala jsi na mě dlouho, teď si to vynahradíme." Báseň mi v ničem neulehčila, ale dovede vás přiblížit stavu, ve kterém se nacházím už několik dní. To, že na mě není nic poznat, je jen mistrovské dílo, které namalovalo na obličej úsměv a do duše rubáš.
28. 3. 2009
Nymonyryo, děkuji ti za inspiraci. S tvým laskavým dovolením, vypůjčím si od tebe překrásnou kresbu a pokřtím ji jako ilustraci k této povídce...
30. 3. 2009
Po delší fejetonové odmlce se opět vracím. Se zcela čerstvým zážitkem, který stál za to. Zážitek, to zní na povídku. Ale kdepak!
31. 3. 2009
Nedávno moje malá neteř dupla na hlavu panenky, kterou jsem měla opravdu ráda. Všechno štěstí mých dětských let, jediná a první opravdu moje...
