Fantasmagoria

Psát? Mluvit? Myslet? Slova. 

 Nenechte se mýlit rubrikou, tohle nemá s povídkou naprosto nic společného. Jen dialog pár myšlenek.

Krátká, obrazná a velmi lehce alegorická próza. Ano, lyrizovaná. Ale podstatně méně než tomu bývalo zvykem. 

Tohle je nejspíš blíž povídce, než cokoli, co jsem napsala za poslední cca dva roky. Když si to přečtete, zjistíte, že to má svůj důvod.

Jen pár obyčejných slov, jen jedna malá obyčejná myšlenka aneb jak dokáže nedořečené vytvářet dojem vzletu.

Probuzení? Snad. Nebo jen sladký sen májové noci.

Filosofie vyvěrá z krásy a údivu, ze života. Opět jedna drobná fascinace s hlubokou myšlenkou uvnitř. 

Hold, který vzdávám pravděpodobně jedné z nejdokonalejších pozemských krás. Ačkoli pozemských není to pravé slovo pro něco, co bylo, je a bude navěky neviditelné.

Co dodat k pětiletému výročí těchto stránek? Snad jen pár slov. 

Příšerně kýčovité klišé bez jakékoli úrovně stylu, zápletky, psychologie postav nebo popisu. Ale má to děj!

Nevím, nevím. Připadá to tak jen mně, nebo píšu opravdu čím dál tím obskurněji? Tohle už nemá moc co dělat ani s lyrikou.

Minulost se přeci jen někdy vrací. Ale jen trochu, protože ta hlubina fantazie vlastně není až zas taková hlubina jako spíš převlek a alegorie. 

Myšlenky? Pocity? Slova? Všechno na hromádce nepřeberně naházené na sebe. 

No, přátelé, jestli mám v některém svém textu nějakou dobrou myšlenku, tak je to zde. Zapomeňte na všechny ustálené formy, tohle není ani próza ani poezie, tohle je těžká alegorie, chorobná představivost, filosofický zápal a souboj na literární život a smrt.

No řekněte, není to úleva, zase jednou obyčejná lyrizovaná próza?

Po dlouhé době jednou perex opět mlčí. 

Surrealismus? Nebo co? No, pojměte si to, jak chcete.

Vánoce klepou na dveře. A jedna prapodivná a snad ani ne lyrizovaná próza též.